Beograd 2004 - Srecna Nova Godina
* Na nátlak účastníka Drahušky vydávám dodatek k deníčku *
Intro:
Asi před půl rokem Pája nadhodil myšlenku oslavy Silvestra v Bělehradě. Vlastně ani netušíme co od toho očekávat, ale myšlenka je to natolik trhlá, že jsem pro. Vlastně jako pro všechny Pájovo bláznivé plány. Bez velkých dohadů je odjezd stanoven na štědrý den. Nic moc o Srbsku nevíme. Zdroje jsou malé a dokonce i Internet je dost nezdílný. Asi měsíc před odjezdem slibuje Pája, ve slabé chvilce, Drahušce účast na expedici. Jako vždy slovo dodržuje a vyrážíme ve třech.
Den 1: 24.12.2003
Je asi čtvrt na osm a Pája už píše, že ho Vánoční oslavy neba a raději už by vyrazil. Na bus čekám asi 40 min, ale to je to nejmenší, co mě na tomto výletě potkalo. Jdeme přímo na Staromák a do naší, Vánočně oblíbené, restaurace. Začínáme Plzničkama, abychom byli do vlaku pěkně otupělý. Kolem půl jedenácté absolvujeme rychlé setkání s ostatníma na Staromáku a upalujeme na Hlavák, kde máme sraz s Drahush. Ta má pochopitelně zpoždění a tak kupujeme Bechera na cestu. Po telefonu ji malinko stresujeme že nestíhá, ale když nás na třetím nástupišti nenajde, tak se konečně všichni setkáváme u pokladen. Její doprovod má pro jistotu připraveny dvě bundy, protože si ještě 5min před odjezdem není jistá, kterou si vzít. Podle velikosti zavazadla je to ale asi jediné na co myslela. Jo pardon, ještě ná ohromnou tašku řízků a cukroví. To je na zimu to nejlepší :o) Před půlnocí opouštíme Prahu.
Den 2: 25.12.2003
Dopíjíme druhou lahvičku červeného a slastně usínáme. Pak už jen asi 10x celní kontrola ze spaní. Jsem tak zblblej, že dávám pas i štiplístkovi. Nechce ho. Snídáme cukroví. Maminky jsou opravdu poklad. Dokonce je do krabice přibalena i smrková větvička. O všechno se pěkně dělíme s mladým Rumunským spolucestujícím. Herec v Německu, nebo co. Maďarsko je opravdu zábava. Tolik roviny jsem už dlouho neviděl. Není nad to, když je na co se koukat. Raději se posilňujeme moravským bílým. Nás si celníci vůbec nevšímají, ale Rumunský kolega má trošinku problém. Dokonce se ptají, zda si neveze video, nebo něco podobného. Načínáme Bechera. Cesta vesele ubíhá. Města, hory, víno, řeky, Becher došel. Jsme to ale šikulky šikovný. Plížím se už od Plzně. Asi hodinu upozorňuju, že už jsme v Brašově. Konečně vystupujeme. Máme trochu strach co teď. Nemáme jejich peníze a teď nic nerozměníme. Poprvé v životě využívám change na ulici. Teda Rumunsko je tvrdá škola. I po Becheru se nenechám doběhnout a vyžaduji ještě 100 000, které obratně stopil. Bez keců mi je dává. Rychle se balíme. Čekačka je 3 hodinky a tak jdem do nádražky. Moc příjemné místo. Osazenstvo se může přetrhnout v hlídání našich zavazadel. Ti milí lidé nám asi chtějí pomoci, abychom to neměli tak těžké. Na Drahush bere asi 60-ti letý Rumun. Zná Tatru a Jawu. Než se rozkoukáme, máme jeho adresu. Ve vlaku spíme jako miminka.
Den 3: 26.12.2003
Na mé nastavení budíku už asi tahle parta neuvěří. Vyskakujeme na poslední chvilku. Vlak do Ramnice jedu už za 6 hodin. Na místní čekárnu je i Pája málo tvrdej. Budíme taxikáře a chceme do Ramnice. Asi na podesáté se chytá. Nějak mu rozespalému nedošlo to dnešní ryto. Na 100 kilometrové kšefty asi není moc zvyklej. Srážíme cenu a jedeme. Každého to stojí asi 350, ale o moc lepší než 6 hodin v čekárně. Cestou si musí dát v non-stopu kafe a živě vypravuje prodavačce co veze. V šest ráno jsme u známého hotelu Kapela. Získáváme stejnou cenu jako v létě, ale teď jsme jen tři. Dalo to trochu přemlouvání, ale to nejzajímavější nás teprve čeká. Požadují zaplatit i celý dnešní den, ikdyž se mu snažím vnutit opak, tak trvá na změně dne až po dvanácté. Nevzdáváme se a hodláme těch 6 hodin strávit na recepci. Usínáme a recepční nechápe. Prochází kolem skupinka zaměstnanců a na Pájovo modré oči se chytla (teda podle slov recepčního) přítelkyně šéfa. Bitva je naše. Fasujeme klíče a lakunou nás z recepce na pokoj. Gratis :o)) Asi v půl třetí mě budí hlad. Káva, čaj, řízečky, cukroví. Pája volá Cipriána a jdeme do města. Už ho známe a tak po rychlém prolétnutí parku bereme čáru do baru. Zajímavá konversace. Pája a Drahush Španělsky, já Anglicky a Cipriánovi je to jedno. Už je zase u politiky. Potkává sympatickou kamarádku a zve jí na náš večerní program. Jdeme totiž na mega DISCO. Zjišťujeme, že Drahush nemá taneční obleček. Jdeme si dát do hotelového baru víno a Drahush spát. To je naposledy co jí to prochází. Disco je velkolepé. V Praze bych na něco podobného šel asi jen omylem. Ze sležen nechápeme. To nejsou minisukně, ale široké opasky. V říši by se do tabulek asi nevešly, ale tady je tma J
Den 4: 27.12.2003
Jsem dost unaveném a tak jdu na hotel. Dokonce ani nebloudím. Přicházejí chvilku po mě. Ráno královsky snídáme a sledujeme pohádku. Drahush zase pochrupuje. Když se probudí zase zlobí. Měli jsme jí nechat spát. Teď máme po pohádce L V jednu nás Cipry s kamarádkou berou na malované kláštery. To se zase osypu. Čekáme 40 minut na bus a stejně bereme taxi. Tu dvacku obětuji J. Fotíme i vevnitř a pak jdeme zapálit svíčky za mrtvé, nebo něco takového. Rumunský cikáňata jsou jako vosy a chtěj prachy. To teda kápli na toho pravého. Dáváme si jídlo a jedeme busem zpět. Je celkem asi jen o pětikorunu levnější než taxi. Nechápu. Jdeme k Cipriánovi na večeři domů. Jídla je hodně a docela to jde. Jinak je to jedna velká ostuda. Zaprvé jsme přecpaný a zadruhé horká slivovice Drahush zmáhá a dostává mazlivou. Raději bereme dráhu. Zůstávají s Pájou na hotelu a já jdu s Cipriánem, Andreou a kamarádem do Jazz Clubu. Pak rychlí internet a zase na disco. Přichází ti dva. Klasika – děsná hlasitá hudba, víno, spousta vína, krásné slečny.
Den 5: 28.12.2003
Jdeme spát asi ve tři. Ještě táno mi píská v uších a když mluvím, tak mám pocit, že mám na hlavě plastový kyblík. Miluji Disco. Opouštíme hotel za minutu dvanáct. Když jsme si to zaplatili, tak si to užijeme až do konce. Couráme po hospůdkách. Drahush si dává u Mc’Donalds 2 l Coly Light. Nemůžeme to s Pájou ani vidět a tak to raději dáváme žebrajícímu cikáněti. Sedíme s Andreou v pizzerii a Drahush s Ciprim hledá kostely. Nádraží je odporný. Za 210 000 nás čeká 54 hodiny v super pomalém personále vláčku . Drahush bolí zub a baští 3 Brufeny. Zase má mazlivou a já se na to nemůžu dívat. Jdu raději do vymrzlé uličky. Baštíme Uheráček s chlebem. Ve 23 hodin nádraží Craiova. Má to trochu zpoždění, ale dvě hodinky čekání je pro nás pohoda.
Den 6: 29.12.2003
Nádraží je na rumunsko docela OK. Podle rahush ale nesmíme stát blízko rohů, protože je tam největší špína. (Nic si z toho nedělejte, taky to nechápeme :o)). Jde se tedy raději vyvenčit do parku. Tam je asi čisto. Tolik majonézy jsem v hamgurgeru ještě neměl. To bude cesta. Kupé je plné, ale patra mladých Rumunů vypadá v pohodě. Jejich domácí víno je už horší. Cucnu si našeho Rumíčku a usínám. Cesta je fest dlouhá. Srbští celníci jsou nad očekávání ready. Nejprve však prudí Rumuni s prohlídkou. Prohlížejí i sedadla, ale do Pájova batohu se jim nechce a tak jdou pryč. Drahush přestal bolet zub, ale dostala teplotu a je jí špatně. Logicky svedla bolest zubu na chřipku, takže k zubaři se nepůjde :-) Papá spoustu bobulí. Příjezd do Bělehradu je opravdu velký. Na nádraží jedeme snad hodinu. Na hlavní nádraží couváme. Welcomw sedat Beograd. Je to pohoda. Žádní Rumuni :o)) Měníme na nádr. 100Euro (6900 dinárů) a začínáme prozkoumávat okolí. Vše je sice známé, ale přesto úplně jiné a nové. Po nákupu tel. Karty si jdeme logicky všechno promyslet do hospody. Po mnoha jazykových zkouškách si objednáváme „pivo“. Krásně mezinárodní slovo :o)) Neplatíme na zdejší drahé poměry moc a ještě dostáváme kontakt na levný hotel. Vlastně na ten nejlevnější v Beogradu. Cena se snídaní je 3000Din na noc. Bohužel jen na jednu. Před Silvestrem je vše full. Dáváme spršku a čajík. Drahush zůstává ležet na hotelu a pere špinavé spodky. My jdeme hledat Pájův kontakt z netu. První tel. Budka je u Etnografického muzea. Sraz je domluven před muzeem. Začíná hodina „strachu“ . ěláme kolečko kolem bloku a dumáme, jaká asi bude! Kolem prochází několik dobrých kusů, ale to by bylo trochu jednoduché :o)) čekání je už dlouhé, nervozita se stupňuje a začíná být kosa. Zrovna se přiřítila. 55 dost prostorově výrazná a krásná „tesilka“ sukně. Bereme dráhu a krčíme se za rohem. Raději budeme bydlet pod mostem. Uf. Není to ona a po troše dohadů přijíždí tágem Sandy. Něco přes třicet a tváří se pohodově. V kavárně kecáme a sháníme bydlení. Beograd má asi 3mil. Lidí a na Silvestra ještě o mnoho více. Kupujeme véču, loučíme se a těšíme se na dělání zítřejších foto. Vše je vyprané, čaj teplý, večeře spapaná a Drahush pořád stoná. Jdeme do víru velkoměsta sami. Slečny jsou krásné, ale auto bych tu řídit nechtěl. Možná se to zdá jako divná kombinace myšlenek, ale to jste se neotáčeli uprostřed Beogradu za každou sukní v tom jejich provozu :o))) Jsme unavený a tak se vracíme na hotel. Holelová pohoda a do peří.
Den 7: 30.12.2003
Vstáváme kolem deváté. Omeleta se šunkou bodne. Sandy nám volá na pokoj a za určuje sraz za 30min na stejném místě jako včera. Věci máme sebou a na její popud jedeme tágem k ní domů. Navrhuje nám ubytování. Je to od ní dost odvážně, ale vypadáme jako slušní lidé. Hlavně Pája :o)) Při nastupování do taxi vyvoláváme poprask a působíme menší zácpu. Kupodivu nikdo netroubí. Byt je malí (1+1), ale útulný. K našemu překvapení již plně obsazen. Sandy 10-ti letá dcera a 91 let stará prababička (mimo jiné čistokrevná Plzeňačka). Ale tři lidi s batůžkama se ještě krásně vejdou. Tvoříme v pokoji ohromnou „Bertu“ z našich věcí. (PS: Berta je, pro neználky, hromada různorodých předmětů, které se každému cestovateli hromadí doma v pokoji, protože se nedají pořádně uklidit a stejnak je bude zase za 4 dny potřebovat. Estéti přehazují přes Bertu „ozdobný“ přehoz :o)) Drahush hned společensky leze do postele do Tomikulova flekatého spacáku. Milena (dcerka) je ale velký poděs a Drahush si moc neoddechne. Bereme dráhu směr city. Syndy má připraven dlouhý seznam míst, která prý musíme vidět. Přichází první velký kostel. Zajímavé je ale okolí. Za kostelem čerstvě opravená televize, kde byl jeden z větších masakrů civilního obyvatelstva a celý park je prošpikován spletí tajných chodeb z dob nacistů. Pokračujeme hlavní třídou směr hotel Balkán a Moskva. Zde stojí pomník krále Milana. Tohle jméno je pro Srby jako magnet. Každému se zdá hrozně zajímavé, že nejsem Srb a jmenuji se Milan. Někdy už dost trapné. No, hlavně prý dost zlobil svým nekřesťanským způsobem života a tak ho nechali v Evropě křesťansky podříznout. Po pár památkách zjišťujeme, že je to takový jejich pěkný zvyk. Znají zde Fernet a tak hotel Balkán je samý nápis STOCK. Budovy a třídy jsou mnohem větší než jsme zvyklí. U národního divadla je socha jezdce na koni. Taky ho podřízli :o)) Navštěvujeme největší a nejznámější Beogradskou památku. Pevnost Kalemegdan. Tyčí nad starým Beogradem přímo nad soutokem Dunaje a Sevy. Procházíme park a muzeum válečné techniky. Konečně si také Pája přichází na své. Zase spousta historek o podříznutých panovnících. Také královnu Drahomíru :o)) Následuje návštěva ZOO. Zajímavé je, že je uprostřed zástavby a taky to, že lední medvěd je ve výběhu pro jezevce. Z toho je Pája hotovej a má tendence ho zachránit :o)) Ze zvířátek nás přepadl hlad a tak navštěvujeme nejbližší hospodu. Je to stylově klasická nádražka, tak jsme jako doma. Jídlo je dobrý, ale všude je mraky zelí. Vracíme se na základnu a kupujeme Drahush Giros. Zdržíme se jen chvilku a hurá do města. Jen já a Pája samozřejmě :o) Posilňujeme se třemi kousky v hotelové restauraci. Dáváme nějaké maso u okénka. Poprvé skóruju. Slečna má oči jen pro mě a Pája je druhej. 1:0 O pár metrů dále se docpáváme taštičkama s houbama a s ovocem. Mňam věc. Slečna je sice starší, ale Pája boduje 1:1 Snažíme se dostat na druhou stranu ulice. Žádná legrace. Auta, tramvaje, bus. Všichni troubí a nikdo nesvítí. Jízdní pruhy jsou jen na ozdobu. To je taky nápad nakreslit jen dva, když se tam vejdou 4 vozítka. A nejlepší je kruháč u Slávie. Ten ještě řídí policajt :o) Piva jsou znát a musím na WC = najít hospodu. Bar je super, ale záchod nemají. Fakt paráda. Pája se baví. Culím se na servírku a přes plný močák se seznamuji. Tuto záminku jsem použil poprvé, ale zabrala. Dokonce jsem se protlačil na nefunkční záchod, který jsem opravil a tak můžu zase bumbat. Číšník je srandičkář a dohazuje nám kolegini. Jméno Milan je zde oblíbené a tak je to jednoduché 2.1 :o)
Cestou zpět malinko kufrujeme, ale jen malinko. Spát jdeme brzo.
Den 8: 31.12.2003
Perný den. Jdeme fotit rozbombardované budovy. Cestou jíme nějakou moc dobrou a hrozně mastnou mňamku a kupujeme lístky na zítra do Aradu. V naší známé hospůdce u nádraží dlouze konverzuji se Sandy. S jedním časem a dvaceti slovíčky kouzlím a snažím se komunikovat. Zjišťuji že : válčilo se zde 10 let, Srbsko má 9 mil. obyvatel, 3 mil. v Bělehradu. Pája s Drahush shání novoroční dárek pro malou. Po kontrole rozbombardovaného vojenského štábu a patlamentu jedeme busem na konec města. Nový Beograd je fuj, ale stará zástavba v Maďarském stylu je kouzelná. Procházka po břehu. Focení a pohoda. Snažíme sa nejít jednu hospodu, ale bez taxi to Sandy neumí a tak máme smůlu.
Po návratu na centrálu je slavnostní večeře. Zase plná zelí. Je to ale moc dobrá. Koláček je ale lepší a tek se přecpu koláčkem. Od stolu odpadám rovnou do spacáku (velice společenské). Milena si hraje na PC a Sandy spí. No a ti dva se snad mazlí nebo co! (taky společenské :o))
Naštěstí Sandy vytahuje od maminky z Moskvy Ukrajinskou Vodku NUMIROV s medem a feferonkou. Mě velice dobře známá z výletu na Ukrajinu. Mňam. Sandy je abstinent a tak jí nevadí, že vodka mizí :o) Ve spránvý okamžik vyrážíme do centra. Před desátou vyrážíme. Lidé se teprve trousí, ale už tak je tu plno. Procházíme přes centrum a pijeme. Rum, Whiskey a Nikšičko Pivo.
U McDonalda se obsluha snaží (asi na rozkaz managera) zametat opilce. Veselé. Na půlnoc se přesouváme k Národnímu. Rodinka pozoruje hořící popelnici. Půlnoc, ohňostroj, šampus, foto, Přesouváme se na jiné náměstí na rock hudbu. pusa s neznámou slečnou (ale co mám asi dělat?). Ztrácím ty dva. Na dohodnutém místě nejsou. U rock music je plno a tak nejde poslat SMS. Snad mě najdou. Hurá. Kdo by to řekl v milionovém davu (televizní odhad lidí v ulicích). Tančím s opilou slečnou mluvící rusky. Kamarádka sice umí anglicky, ale protože ji nebavíme, tak se pokračuje v Ruštině. Kolem třetí se přesouváme domů. Sandy nešla nikam a čeká na nás.
Den 9: 1.1.2004
Krasna Nova Godina. Dostáváme dárečky. Já učebnici Amgličtiny (nechápu), Drahuška svíčku a papírové stínítko (šikovná věc) a Pája skleněný svícínek (docela romantická zátěž do batoh). vstáváme "už" kolem desáté. Malá hned vaří kafíčko a čajíčky. Po večírku nám snídaně moc nejeda, ale studená sprcha ano. Stavíme Puzzle. Holkám to opravdu moc nejde a jelikož jsme s Pájou od přírody hodní chlapci (a taky se už na to nemůžeme koukat), tak jim jdeme na pomoc. Milena naší šikovnost špatně nese a jde brečet do skříně. Za chvilku je hotova a pomalu balíme. Po poledni se suneme na nádraží. Všude zavřeno jak prvního ledna a já mám hlad. Konečně fast-food. Teplá houska s čivabčiči, hořčice, cibule, čili = lahoda. Nakupujeme 2 vína a 3 housky. Popíjíme v nádražní "cukrárně" a zjišťujeme, že nemáme na zaplacení. Eura to naštěstí řeší. Několik uměleckých fotek vlaku a už nastupujeme. Snažíme se tu nechat Drahušku, ale záměr se nedaří. Sandy a Milena zběsile mávají. Milena se snaží běžet s vlakem. Nestíhá a my se vzdalujeme směr Timisora. Vevlaku Drahuška hrozně zlobí. Pája nejdříve vyhrožuje a nakonec se neudrží a dostává pětadvacet na prdel. I když to byla původní hrozba, tak naštěstí ne na holou. Následně se ji snaží odtáhnout na místní, velice pěknou, toaletu a to už je na mě moc :o) Usínám.
Celnice je úplně v pohodě. Ohlašovací povinnost opravdu nikdo nechce a tak kolem deváte přijíždíme do Timisoara. Vlak na Arad jede za tři hodiny, ale kolem jedné v noci se nám stepovat na Aradském nádraží moc nechce. Jdeme shánět spoj na Prahu. Super. Čekání v
Aradu vyhází "jen" na 14 hodin. Váháme asi vreřinu a jdeme hledat hodel. Chvíli tápeme a snažíme se najít něco hodně daleko od nádraží, ale nedaří se nám to a ubytováváme se přes ulici u zaplivaném *** hotelu. Teprve napotřetí se nám daří ukecat dvoulůžko pro tři za 1 400 000 (35Euro) Jdu rozměnit na zaplacení hotelu a ani nevím jak, kupuji červené víno. Asi náhoda. Dáváme véču, spršku, víno. Hurá na kutě. pozn. autora: hádejte, kdo spí na zemi? .....c) je správně. Já :o)
Den 10: 2.1.2004
Psinkám jako miminko (jak jinak) a časně v devět se probouzím krásně zlámanej. Vyšel jsem ze cviku. Užíváme si spousty volného času a dáváme si pořádnou snídani. Čučíme a děsivé klipy v TV. Nádraží je asi 84,5m a tak na vlak v 11:30 vyrážíme se značným předstihem v 11:00. Rezerva jak sviňa. Ještě koupíme nějaké bumbání do vláčku. Vycházíme a já doufám, že nádražní hodiny nají horečku. První reaguje Pája. Ach ta časová pásma. Vlak je hodnou chvíli v pr...i. Naštěstí další přesun na Arad je možný a taxi naní potřeba. V Aradu sháníme místenku v překrásné dlouhé frontě. Na víno naštěstí taková fronta není. Utrácíme všechno do pětníku. Všechno přeměňujeme na alkohol. Na jídlo bohužel nevyšlo. Ani pro žebráky nic nezbyde. Škoda. Pája by jim tak rád něco dal :o) V nádražní hale je spousta milých Rumunů. Hlavně račí paní. Hned by mohla hrát v nových dílech StarTrek. Má otočenou dolní polovinu těla o 180° a leze jako rak. Drahuška nechápe a mě je trochu špatně. Čeká nás krásných 14 hodin ve vláčku. Celníky nezajímáme a tak vesele načínáme lahvinku za lahvinkou. Po třetím Merlotovi Drahush zase zlobí. Doplňuje Pájovi mineráli, aby byl fešák. V praxi to vypadá tak, že mu solí hlavu :o) Už nic nedostane. Pája už má taky dost. Dva spolucestující (Maďaři) raději stojí venku. Slečna která zatím vydržela, musí sledovat Pájovo herecký výkon Prci Prci Prcičky. Předvádí u toho dost mezinárodně pochopitelné pohyby. Raději si dáváme další dvě vína. Cabernet Savignon 2001 je moc dobrý. Ti dvě zlobidla jdou do vedlejšího kupé a já v klidu vařím směs tří čínských polévek s těstovinami. Průvodčímu ani nevadí, že mám na podlaze zapálený propan-butan vařič a plné kupé páry. Jíme a vedeme velice intelektuální rozhovory. Myslím, že já o voze, Drahush o koze a Pája o druhé světové :o) Spíváme budovatelské písně. Ta šestá láhev už je opravdu moc. To už není rozhovor, ale slovní průjem. Na Maďarsko slovenských hranicích budou mít radost. Pak už jen spíme.
Den 11: 3.1.2004
Ráno po šesté jsme na Hlaváku. Jedu domů. Rychlé odvšivení a šup do čistého. Nelením a běžím na autobus. Je teprve sobota ráno a stihnu ještě víkend v Krkonoších. Hurá na Portášky. Už se těším, jak bude na zasněženém kopci dunět Srbská hudba......
:-)